Nikdy nezapomenu 11.

06. 07. 2011 | † 28. 02. 2013 | kód autora: uTA

 Ahojky :o) Tak zde máte další kapitolku :o) Doufám, že se vám bude líbit a budete dál komentovat :o) Děkuji za předchozí komentáře a všem přeji příjemné čtení a krásně prožité letní sluneční dny :o) Papa, Vaše Serena ;o) 

Vešla jsem ruku v ruce do Brumbálovy pracovny a můj křečovitý stisk dával Severusovi znát, že jsem nervózní a mám strach. Jeho konejšivý pohled mě uklidnil, ale všechny obavy zaplašit nedokázal.

"Severusi, co..." začal Brumbál, ale zmlkl, když uviděl naše propletené prsty. Posadil se za svůj stůl a složil své ruce na hrudi. "Co to má znamenat?" zeptal se trochu drsnějším hlasem, než na jaký jsme u něj byli zvyklí. Zachvěla jsem se strachy, ale Severus se zastrašit nenechal. Přitáhl si mě do náruče a obě své dlaně položil na mé břicho.

"To znamená, že jsme se vás pokusili obelstít, ale když jsme dnes oba zjistili, že čekáme rodinu, museli jsme změnit názor..." začal Severus, a když chtěl Brumbál promluvit, skočil mu rychle znovu do řeči: "Miluju Angelu, Brumbále. Miluju i ten malý uzlíček života, na jehož vzniku jsem se podílel. Vím, co stojí ve školním řádě a jsem si vědom toho, že jsem vám tuto situaci neměl zatajovat, ale chci, abyste věděl, že pro svou rodinu udělám cokoliv. Nedovolím, abyste Angele nebo tomu malému nějak ublížil."

Brumbál seděl s nevěřícným výrazem ve tváři a s otevřenou pusou neschopen jediného slova. Po hodné chvíli se postavil, došel až k nám a natáhl k Severusovi paži. Když ji Severus nejistě přijal, Brumbál se usmál a nám oběma spadl kámen ze srdce.

"Hned mi to bylo jasné, od první chvíle jsem to vědě...

.... Ty vaše pohledy, tvůj nečekaný návrh, vaše výlety, Vánoční svátky, které jsi strávil mimo hrad... já to věděl. Gratuluji, Severusi. Jsem rád, že jsi konečně šťastný," řekl, pustil jeho ruku

a vzal do svých dlaní mou dlaň. "Slečno Mooreová, gratuluji i vám. Získat si srdce takového mrzouta není jen tak, ale vy jste to, jak vidím, dokázala levou zadní. Máte můj obdiv."

Oba jsme přijali Brumbálovo pozvání na čaj, vyprávěli mu o svých plánech a domluvili se s ním, že nás každý víkend pustí pryč, pokud se ale budu vzorně připravovat na OVCE. Taky utne hned v zárodku jakékoliv pomluvy týkající se mne a Severuse, bude stát za námi a nikomu nic neprozradí. A mé dítě se prozatím obejde bez jména otce.

 ...

Otevřela jsem oči a vydechla překvapením. Něco takového jsem nečekala. Severus se kolem sebe rozhlížel stejně nevěřícně jako já. Rozbitá cesta, původně vydlážděná kameny, rezavý plot i brána vypadená z pantů, strážní domek bez střechy, oken

i dveří, les špinavý a bídně vyhlížející.

Možná, kdyby všechno přikryl sníh, nevypadalo by to tak děsivě, ale tady byla jen zima, žádný sníh, ani jedna jediná vločka.

Severus mě vzal za ruku a opatrně mě vedl po cestě k bráně, kde se zastavil, podíval se na mě a opatrně bránu kouzlem odsunul stranou. Objal mě kolem pasu a pomalu mě vedl po téměř neexistující cestě uprostřed lesíku. Když jsme z něj vyšli, byli jsme oba zaskočení ještě víc. Že se paní Snapeová nestará o pozemky kolem panství, to nám oběma bylo jasné hned od začátku, ale že se už roky nestarala i o dům, to nám oběma vyrazilo dech. Severus přeci říkal, že je to dáma milující luxus. A to, co jsem před sebou viděla, pohodlí a luxus nepřipomínalo ani z dálky.

Velké dvoukřídlé sídlo uprostřed divočiny. Cesta k němu nebyla přes plevel, někdy i vyšší než Severus, a  hory uschlého i plesnivého listí vůbec vidět. Okna v přízemí byla rozbitá a zatlučená, dveře s rezavou klikou, polorozpadlá střecha, oprýskaná omítka, všude plíseň a puch.

Některé komíny na střeše byly rozpadlé, ale z jednoho se zvedal úzký plamínek kouře, takže v domě někdo je, to je jisté.

"Severusi... kolik let tu tvá matka žije sama?"

"Třináct let, ale i před tím tu byla skoro pořád sama, prázdniny jsem trávil ve stájích. Měli jsme nádherné koně," zamumlal a v očích se mu mihl smutek. V takových podmínkách koně nemohli přežít, pokud se o ně ve stájích někdo nepostaral nebo je nevypusti...


....

"Pokud je stájník vypustil, než odešel, možná tu někde jsou. Máte velké pozemky?"

"Ano. Jestliže je plot v tomto stavu, ale drží, mohla bys mít pravdu... Budeme muset celé sídlo obejít, vepředu se úplně rozpadly schody. Doufejme, že vzadu vydržely jak schody, tak veranda."

Pousmála jsem se, stoupla si na špičky a políbila ho na bradu. Severus ke mě sklonil hlavu, objal mě v pase a políbil mě. Pak mě chytil za ruku a začal mi ve vysokém plevelu, trní, ostružiní, listí a bůh ví čem ještě prošlapávat cestu. Držela jsem se těsně za ním a dávala pozor, abych se nepoškrábala nebo si nevypíchla oko.

Když jsme se konečně dostali ke schodům na verandu, Severus se na prvním schodu zakymácel, propadl se na zem a zlomil ztrouchnivělé zábradlí, o které se chtěl zachytit. Peprně zaklel, odhodil kus zábradlí, který mu zůstal v ruce a kopl do schodu, který se kompletně rozpadl a s ním i zbylé čtyři schody.

"Zapálit a nechat hořet," zabrblal Severus, vyskočil na verandu a natáhl ke mě paži. Chytila jsem se jí a nechala se od něj vytáhnout nahoru. Aniž by pustil mou ruku, otočil se ke dveřím a udělal jeden váhavý krok. "Buď opatrná, kočičko. Nevím, jestli nás to udrží. Nerad bych, aby se vám něco stalo," zašeptal a zadíval se mi starostlivě do očí. Pousmála jsem se a pohladila ho po tváři.

"Neboj, jsi těžší než já a jdeš přede mnou. Kdyby ses začal propadat, pustím se tě."

"Teď už jsem klidný," zasmál se spolu se mnou a opatrně jsme vykročili ke dveřím.

Bez úhony jsme se k nim dostali, ale zámek byl tak zrezlý, že je Severus musel vykopnout.

Úzkou chodbou jsme se dostali až dopředu domu, kde jsme zůstali stát a rozhlíželi se kolem sebe. V hale byl takový nepořádek a puch, až se mi z toho zvedl žaludek. Přitiskla jsem si k nosu kapesník a pevně se chytila Severusovy paže, protože se mi zamotala hlava.

 ...

Prošli jsme celé přízemí, které vypadalo stejně jako hala, a potom velice opatrně oba dva vystoupali do prvního patra a zamířili rovnou do pokoje Severusovy matky.

Uprostřed odpadků, lidských i zvířecích výkalů, zbytků jídla a různých dalších nevábně vyhlížejících věcí seděla v křesle u krbu postarší žena, která měla na klíně vypelichanou kočku.

Podle černých pramenů v takřka šedivých vlasech a pohledu zakalených, přesto černých očí jsem poznala, že se díváme na Severusovu matku. Ta, když Severuse uviděla, tiše zaskřehotala a natáhla k němu paži.

"Severusi... můj chlapče... přišel sis pro mě..." zaskřehotala přidušeně, a potom se dávivě rozkašlala. Kočka na jejím klíně vyprskla, seskočila a odběhla pryč. Přitiskla jsem se k Severusově paži a otřásla se odporem. Nic podobného jsem nikdy neviděla a nikdy už znovu vidět nechci.

"Co jsi tu celé roky dělala, že dům i okolí vypadají takhle? Jak můžeš žít v takovém bordelu a smradu?" vyštěkl Severus naštvaně, jemně se vymanil z mého sevření a prodral se přes nánosy odpadků ke své matce. Popadl ji za paže a zvedl ji na nohy. Bála jsem se, aby jí nějak neublížil, proto jsem se nadechla a vyrazila za ním. Ve chvíli, kdy s ní začal třást, jsem mu položila ruku na paži a tiše zašeptala jeho jméno. Dva páry černých očí se na mě stočily a já si přitiskla kapesník k nosu, abych nemusela čichat ten nehorázný puch, který mému podrážděnému žaludku nedělal vůbec dobře.

"Severusi, uklidni se a netřes s ní tak. Podívej, jak je hubená a křehká, ublížíš jí."

"Nejraději bych jí zakroutil krkem," vybafl a nechal svou matku spadnout do křesla. Objal mě kolem pasu a políbil mě na čelo. Jeho matka vykřikla, překvapivě čile vyskočila, vrhla se na mě a zaryla mi své drápy do krku a paže. Než se Severus vzpamatoval a odstrčil ji, měla jsem na krku pět krvácejících šrámů. Sykla jsem bolestí a zalitovala, že jsem si dole rozvázala šálu a nechala si ji jen volně přehozenou.

Severus kouzlem přivázal svou matku ke křeslu, přiskočil ke mě a s bledou tváří se podíval na krvácející krk.

"Naštěstí to není nic vážného. Posaď se tady, ošetřím ti to," řekl přidušeně, odstranil všechen nepořádek z druhého křesla a zatlačil mě do něj. Potom mi krk zavázal svým kapesníkem a mou šálou. "Bude to chtít pořádné ošetření. Hned se vracíme do Bradavic. Pro matku pošlu lékouzelníky ze sanatoria pro blázny," řekl, vzal mě do náruče a aniž by se na svou matku byť jen podíval, přemístil nás oba pryč.

 

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.