Nikdy nezapomenu 6.

23. 06. 2011 | † 28. 02. 2013 | kód autora: uTA

Pokračování :o) Doufám, že se vám bude líbit a budete nadále psát komentáře ;o) Jinak všem, kteří k povídce přidali jakýkoliv komentář, mooooc děkuji ;o) Vaše Serena :o) 

"Co to děláš?" zeptala se mě toho večera Stela a posadila se vedle mě na okenní parapet. Pousmála jsem se a přeškrtla další špatnou část eseje.

"Opravuji eseje prváků za profesora Snapea, který šel dnes na výpravu za Měsíčními kameny pro sebe a madam Pomfreyovou."

"Cože? On šel někam chlastat a šukat a ty si tady nudíš nad jeho prácí? Co je to za profesora? Já na tvém místě bych..."

"Stelo, mírni se ve výrazech, prosím... nejsem na ně zvědavá. Jasně jsem ti řekla, že šel pro Měsíční kameny. Slyšela jsem Brumbála, jak to říká."

Stela se zamračila, ale dál to nekomentovala. Já jí byla vděčná, protože mě nezajímaly žádné urážky týkající se Severuse. Ještě teď jsem se třásla vzrušením při vzpomínce na prudký orgasmus v jeho kabinetě dnes odpoledne.

 ...

Když jsem ráno seděla u snídaně, pořád jsem se musela dívat po místě patřící Severusovi. Bylo prázdné, což se mi moc nelíbilo.

Můj strach nejspíš vycítila i Stela, protože se na mě nejistě usmála a objala mě kolem ramen: "Co se děje, Angelo? Stalo se něco? Je ti dobře?"

"N...

...... já... jen se mi zatočila hlava. Už je to dobrý, díky. Nic se neděje."

"Vážně?"

Pokývala jsem hlavou a usmála se. Nervózně jsem si promnula krk a rozhlédla se po síni, protože se jí roznesl šum sovích křídel. K mému místu se snesla velká rodinná sova Morty a malá školní sovička. Obě nesly zapečetěné dopisy. Vzala jsem si je, dala jim pár pamlsků ze snídaně a sledovala je, dokud neodletěli. Podívala jsem se na rodinnou pečeť, a potom se můj pohled stočil na druhou pečeť, kterou jsem ještě nikdy neviděla.

Rozlomila jsem ji a před očima se mi zatmělo, když jsem poznala Severusovo písmo, které mi oznamovalo, že mám hned přijít do jeho soukromých komnat. Na jednom místě pergamenu byla rudá kapka, ve které jsem hned poznala krev. Vystřelila jsem od stolu, popadla brašnu a hnala se nejbližší cestou do sklepení.

Vtrhla jsem do Severusových komnat a vykřikla, když jsem ho zkrvaveného uviděla sedět v křesle. Doběhla jsem k němu a padla před ním na kolena.

"Miláčku, co se ti stalo?"

"Uklouzl jsem a sjel po skále."

"Hned zavolám madam Pomfreyovou a pošlu sovu ke svatému Mung..."

"Kočičko, uklidni se," přerušil mě tichým hlasem a pousmál se. "Jsem jen trochu potlučený. Ošetři mě a zajdi za Brumbálem, aby mě dneska zaskočil. Zítra budu zase fit jako rybička."

"Vážně?" vysoukala jsem ze sebe přiškrceně a pohladila ho po tváři. Severus se pousmál a pokýval hlavou. Já jsem vstala a z koupelny si přinesla potřebné věci. Jemně jsem otřela zaschlou krev a ošetřila škrábance a podlitiny. Potom jsem se mu posadila na klín a pevně ho objala.

"Slib mi, že už nikdy nepůjdeš pro Měsíční kameny sám. Když jsem tě uviděla celého od krve, malém jsem umřela strachem. Slibuješ?"

"Od teď se mnou budeš všude chodit ty, platí?" zašeptala a políbil mě jemně do vlasů. Pokývala jsem hlavou a zavřela oči. Klidný tlukot jeho srdce mě uklidnil a já se konečně znovu pořádně nadechla.

 ...

 

Dopis od rodičů: 

Miláčku,

....0pt">

Jsme na tebe s otcem oba moc pyšní a oběma vám to moc a moc přejeme. Už se nemůžeme dočkat, až tvého tajemného přítele na Vánoce poznáme.

O svůj pokoj se neboj, Martina a Steava uložím někam jinam. Nechceme přeci, aby se u nás tvůj přítel cítil špatně. Jak se vůbec jmenuje?

Tvůj otec ti vzkazuje, že se bude snažit ovládnout, ale znáš ho. Mluví, jak mu huba narostla, s tím nikdo nic neudělá. Raději na to svého přítele připrav.

Teddy je z té své práce zoufalý. Vůbec si s ní neví rady. Myslím, že bude hypnotizovat hodiny, aby posouvaly své ručičky rychleji, abys už dorazila.Víš, jaký je, když je nesvůj a nervózní. Všichni už se nemohou dočkat, až tu práci bude mít hotovou. V poslední době je to s ním k nevydržení.

Babičce koupíme to křeslo, na které jsme se v létě dívali. Tvému otci se líbí, takže je rozhodnuto, i když tvůj nápad loni byl lepší a originálnější. Babička Penny bude stejně brblat, že jsme jí neměli nic kupovat a že nic nechce. Však ji znáš, otec je celá ona. Děda Steave je na tom pořád stejně, ale za pár dní už si ho vezmeme od Munga domů. Nevypadá to s ním dobře. Pokud se mu přitíží, hned ti napíšu. Připrav se na nejhorší, zlatíčko, je moc nemocný.

Kampak se po Vánocích chystáte, že to vyměníte za svátky v rodinném kruhu? Musí to být něco opravdu extra, že?

Už se na vás oba všichni moc těšíme. Pozdravuj.

                                                                           Máma, táta a THOMCP

P.S.: Nechám tvůj pokoj na pokoji, slibuji

 

 

 

"Co to znamená to THOMCP?" zeptal se Severus, když dočetl dopis od mámy a já se pousmála. Posadila jsem se za jeho stůl a zadívala se mu do očí.

"Teddy, Hannah, Oliver, Martin, Colin a Patrik."

"To je chytré, kdo to vymyslel?"

"Používala jsem to já, když jsme psali mámě a tátovi do nemocnice, abych nemusela všechny vypisovat. Od té doby to tak všichni píší taky."

"Proč byli v nemocnici?"

"Táta byl vážně a dlouho nemocný, máma tam byla s ním a já, Hannah a Teddy jsme se starali o malé."

Severus pokýval hlavou a dál se nevyptával, což jsem uvítala. Nerada mluvím o rodinné situaci a historii, což jistě z mé vyhýbavé odpovědi poznal.

"Opravila jsem ti ty eseje."

"A byla jsi přísná?" zeptal se a já se omluvně usmála a zavrtěla hlavou. Severus se  zasmál, přešel ke mě a políbil mě do vlasů. "Pro jednou se nic nestane. Ale ke všem známkám se podepiš, aby si nemysleli, že jsem změkl nebo se zbláznil."

Pokývala jsem hlavou a zatímco jsem všechny eseje podepisovala, Severus stál za mnou a jemně mě hladil na ramenou, krku a pažích.

 ...

Posadila jsem se za klavír a zadívala se na tři listy rozložené před sebou. Promnula jsem si prsty, vlasy svázala gumičkou a zhluboka se nadechla.

Opatrně jsem položila prsty nad klávesy, napočítala se do tří a začala hrát. Několikrát jsem si píseň jen přehrála, než jsem začala i tiše zpívat pomalou píseň o koních a lásce k nim.

Dozpívala jsem a usmála se na malého prvňáčka s černou záplavou rozcuchaných vlasů, kulatými brýlemi a rudou jizvou na čele. On zrudnul, ale neutekl. Odvážně došel až ke mě a ukázal mi esej, kterou jsem předchozí večer opravovala.

"Děkuji," řekl prostě a já se usmála. Z vyprávění studentů, duchů a občasných Severusových narážek jsem poznala, že nemá malého chlapce rád kvůli jeho otci a přátelům, proto pro něj dobrá známka z lektvarů musí být něčím výjimečným.

"Oznámkovala jsem ji podle toho, jak byla napsaná. Nemusíš mi za ni děkovat. Stačí, když se budeš dál učit stejně dobře."

"Budete eseje opravovat častěji?"

"Pokusím se," zasmála jsem se a pohladila ho po paži. Potom jsem ukázala na místo vedle sebe a on se s úsměvem posadil. Na první pohled jsem mohla v jeho očích vyčíst samotu a smutek, které jsem se rozhodla zahnat, alespoň na chvíli.

S nadšením sledoval, jak hraji a zpívám. Zajímal se o všechno a brzy jsme se stali přáteli, jinými než jeho vrstevníci. Vyslechla jsem jeho nitro a on mi na oplátku poskytl chvíli odpočinku od vlastních starostí a problémů.

 

 

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.