Nikdy nezapomenu 1.

14. 05. 2011 | † 28. 02. 2013 | kód autora: uTA

Ahojky, čtenáři :D Je to tady, první díl ZBRUSU NOVÉ povídky ze světa HP. Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, ale musela sem si to pořádně promylset :D Doufám, že se vám to bude líbit :o) Papa, vaše Serena ;o) 

"Než odejdete, odevzdáte mi své deníky se zápisky," řekl profesor Snape svým typickým tónem a mávl hůlkou. Na tabuli se objevil postup lektvaru a všichni se pustili do práce.

Byla jsem hotova mezi prvními, nabrala jsem do lahvičky se svým jménem vzorek, poklidila si lavici a čekala do zvonění.

Když zazvonilo, odnesla jsem vzorek ke katedře. Ve chvíli, kdy jsem k ní došla, ON zvedl své uhrančivě černé oči a zabodl je přímo do mě. Naprázdno jsem polkla, sáhla po deníku, který ležel na vrcholu knih v mém náručí, položila ho vedle vzorku

a utekla, abych se mohla v soukromí vzpamatovat.

Tohle je peklo.

Kdyby aspoň nebyl tak zatraceně hezkej.

 ...

Večer, když jsem seděla v bezpečí za závěsy své postele, sáhla jsem do brašny a vytáhla svůj tajný deník, který jsem nosila pořád u seb...

....

Musím si zapsat, jak se na mě dnes nádherně podíval, usmívala jsem se pro sebe, když jsem ho otvírala. Hned, jak mi ale sklouzly oči k popsaným stránkám, úsměv mi na tváři ztvrdl. Dívala jsem se totiž na mé poznámky do lektvarů.

Jestli je tohle můj sešit na lektvary, pak můj tajný deník, který je o NĚM, má ON.

Srdce se mi na chvíli zastavilo hrůzou a já nebyla schopná slova, pohybu... ničeho.

Po zbytek noci jsem civěla před sebe a představovala si, kolika způsoby mě zítra může profesor lektvarů zabít.

 ...

"Slečno Mooreová, pojďte sem," ozval se přísný hlas mého profesora a já rychle vešla do jeho kabinetu. Zavřela jsem za sebou dveře a zadívala se na něj. Seděl za svým stolem a v ruce držel můj deník. Srdce mi vyskočilo až do krku a já málem strachy utekla. Ovládla jsem se jen silou vůle. Jeho pohled byl tvrdý a mrazivý.

"Pane, já..." pokusila jsem se o vysvětlení, ale jeho zdvižená ruka mě zarazila. Sklopila jsem oči a čekala, jaký krutý způsob smrti si pro mě vybral.

"Váš deník mě vskutku překvapil... měl jsem dost času, abych si vše v klidu přečetl a došel jsem k závěru, který mě vedl k malé úpravě vašeho deníku... protože to, co si tam dnes napíšete, by neměl vědět nikdo," zašeptal a než jsem se zmohla na cokoli, svíral mě ve svém náručí a jeho rty surově plenily ty mé.

Neschopná čehokoliv jsem jen zavřela oči a vychutnávala si ten neuvěřitelně nádherný pocit, když se svým jazykem protlačil do mých stále překvapených úst.

Než jsem se vzpamatovala, svíral mě pevně v náručí a odnášel mě tajnou chodbou pryč... do svých soukromých komnat. Tam mě postavil na zem a zadíval se mi do očí.

"Svlékněte se," zamumlal smyslně a mě se roztřásly kolena. Jak je možné, že má nade mnou takovou moc? Jak dokáže být tak jemný a mrazivě chladný zároveň?

Zvedla jsem roztřesené ruce a stáhla si z ramen hábit. Nechala jsem ho spadnout ke svým nohám a odhodila jsem k němu i vestu. Zadívala jsem se mu do očí a pomalu začala rozepínat knoflíčky své košile. Každý můj pohyb sledoval ostřížím pohledem a mě se brzy ruce třásly tak, že jsem si košili musela napůl zapnutou přetáhnout přes hlavu. Tím se uvolnila spona a moje vlasy se svezly v tmavě hnědé kaskádě až pod můj zadeček.

"Pokračujte," zamumlal tiše a odhodil svůj vlastní hábi...


.... Naprázdno jsem polkla, zula si boty a stáhla podkolenky. Než jsem se nadála, stála jsem před svým profesorem jen ve spodním prádle a třásla se zimou, strachem a nepopsatelnou touhou.

"Řekl jsem, svlékněte se, slečno Mooreová," zamumlal svým typicky sarkastickým hlasem a já sebou mírně trhla.

"Já..." vykoktala jsem ze sebe a zrudla jako rak. Sklopila jsem oči, rozepla si na zádech podprsenku a pomale ji stáhla dolů a pustila ji ke svým nohám. Aniž bych zvedla oči, zahákla jsem palce za okraje svých kalhotek a stáhla je dolů. Odkopla jsem je a odehnala nutkání zakrýt se. Upřeně jsem sledovala vzor na tmavě zeleném koberci a cítila, jak rudnu ještě víc.

"Pojďte sem," uslyšela jsem jeho tichý hlas a pomalu se vydala přes místnost k němu. Když jsem na podlaze uviděla špičky jeho bot, zastavila jsem a zůstala stát.

"Pane, já..."

"Blíž," přikázal a já udělala krok, kterým jsem se ocitla v jeho těsné blízkosti. Moje bradavky ztvrdlé touhou se otřely o jeho vestu a já se neubránila tichému vydechnutí. Copak ve mě může vyvolat takovou bouři citů, když se mě ještě ani nedotkl?

"Pane, chtěla jsem..."

"Zvedněte oči a podívejte se na mě."

Když jsem ho poslechla, sklonil hlavu a políbil mě. Ten polibek byl tak jiný, tak jemný a pomalý. Podlomila se mi kolena a nebýt jeho silných paží, svezla bych se mu k nohám. Pevně mě k sobě přitiskl a své velké dlaně položil na můj zadeček a záda. Aniž bych se dokázala zastavit, zvedla jsem ruce a začala mu poslepu rozepínat vestu, ale ruce se mi třásly tak, že jsem skončila daleko dřív než u své košile. Profesor se odtrhl od mých rtů, ušklíbl se a pohladil mě po tváři.

"Tak nedočkavá," zamumlal a sám si začal pomalu rozepínat knoflíček za knoflíčkem. Já vše s ostražitostí sledovala, aby mi neutekl jediný pohyb jeho prstů. Jeho vesta po nekonečně dlouhé chvíli spadla na zem a štíhlé prsty začaly rozepínat černou košili. S každým dalším rozepnutým knoflíčkem jsem měla v krku větší a větší knedlík, který mi bránil v řeči. Nebyla jsem schopná soustředit se na nic jiného než jeho pomalu, smrtelně pomalu, se odhalující hrudník a břicho.

Když pak přede mnou stál jen v kalhotech, nedokázala jsem odolat své touze, přistoupila k němu a konečky prstů přejela po hladké kůži. Jemný pruh tmavých chloupků, který vedl od jeho pupku dolů a mizel za okrajem jeho kalhot, byl tím nejvíc vzrušujícím, co jsem kdy viděla. Naprázdno jsem polkla a zvedla k němu své velké oči.

"Chtěla jsem..."

"Svléknout mé kalhoty," přerušil mě profesorův hluboký hlas a já hlasitě vydechla překvapením i touhou. Aniž bych přerušila oční kontakt, sáhla jsem na okraj jeho kalhot a našla malé knoflíčky. Se zadrženým dechem jsem rozepla první z nich a čekala, zda mě zastaví. On však jen stál a propaloval mě svým nečitelným pohledem. Rozepla jsem tedy další, a potom rychle i poslední, kdyby si to přeci jen rozmyslel. Ruce se mi nepopsatelně třásly, když jsem položila své dlaně na jeho štíhlé boky a stáhla jeho kalhoty o pár milimetrů.

"Při této rychlosti tu budeme ještě za měsíc, Angelo," vydechl tiše a já málem omdlela, když jsem z jeho rtů uslyšela splynout mé jméno. Znělo tak krásně, až jsem na malou chvíli uvěřila, že opravdu krásné je.

Bez otálení jsem poslechla jeho nevyřčený příkaz a kalhoty mu stáhla. On je odkopl a zůstal přede mnou stát nahý.

Aniž jsem se dokázala zastavit, udělala jsem krok dozadu a sjela pohledem po jeho těle až k místu mezi jeho nohama, které mě přitahovalo až magickou silou.

Je dokonalý. Každičký kousek jeho těla je dokonalý. Po této myšlence jsem zrudla, rychle přeběhla místnost a sehla se, abych ze země sebrala svůj hábit. Určitě je to ten nejohavnější trest, jaký si na mě mohl vymyslet. Ukázat mi své dokonale nádherné tělo, abych si ještě ve větší míře a ještě bolestivěji uvědomila, že jsem ošklivá a na muže jako je on nemám a nikdy mít nebudu. Mám moc dlouhé nohy, moc široké boky a příliš hnusná prsa, než abych se mohla líbit muži jako je on. Nelíbím se sama sobě, natož někomu jinému. Nikdy se mu nemůžu líbit.

Dřív, než se mé prsty dotkly látky hábitu, ocitly se v teplém vězení jeho dlaně. Polekaně jsem se na něj podívala a on mě pohladil konečky prstů po tváři. Donutil mě vstát a pak mou ruku, kterou nepřestal svírat, přitiskl ke svému tuhému mužství. Vydechla jsem a přivřela oči. Bylo to krásné.

"Nikdy nepochybuj o tom, že pro mě nejsi hezká. Jsi. Jsi ta nejnádhernější mladá žena, jakou jsem kdy viděl. Máš nádherné nohy, které mě brzy obejmou kolem pasu a přinesou mi daleko větší rozkoš. Tvoje boky jsou naprosto skvělé, protože až se s tebou budu milovat zezadu, budu tě moci pevně sevřít v náručí a nebudu se bát, že ti ublížím. A tvá ňadra... zlato, jsou dokonalá, stvořená přímo pro mé dlaně," zašeptal mi do ucha a na důkaz svých slov obě své ruce přitiskl k mým ňadrům, které do nich opravdu padly jako ulité.

Hlasitě jsem zasténala a přivřela oči. Profesor se sklonil a přitiskl své horké rty k mému krku. Zvrátila jsem hlavu, aby měl lepší přístup, vydechla skrz pootevřené rty, a potom zabořila své prsty do jeho vlasů a pevně se k němu přitiskla. Vzal mě do náruče a opatrně, jako bych byla nejcennější poklad, mě položil doprostřed své velké postele. Lehl si vedle mě, opřel se o loket a druhou ruku položil na mé břicho. Potom sklonil hlavu a začal mě líbat tak jemně a něžně, že jsem málem šílela touhou. Jeho ruka na mém břiše kreslila čím dál tím větší kruhy a směřovala blíž a blíž k mému klínu. Když se potom konečky prstů dotkl mých chloupků, roztáhla jsem pro něj svá stehna a pozvala ho dál.

Dal si načas, než své prsty konečně přitiskl tam, kde jsem ho toužila mít ze všeho nejvíc. Ta slast, když se mě tam konečně dotkl, mi projela celým tělem jako blesk a donutila mě prohnout se do oblouku.

"Jsi tak rozkošně nevinná," zamumlal mezi dvěma polibky a svým kolenem mi roztáhl stehně ještě o trochu víc. Potom se nadzvedl, opatrně si na mě lehl a já vytřeštila oči, když jsem těsně u svého klína ucítila jeho tvrdé mužství, které bylo opravdu velké, alespoň podle toho, co jsem věděla z vyprávění holek na pokoji.

"Obmotej nohy kolem mého pasu," pošeptal mi do ucha a než jsem ho poslechla, jemně mi okusoval ušní lalůček a zajížděl jazykem dovnitř mého ucha.

Třásla jsem se po celém těle a nebyla schopná kloudné myšlenky. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo to, že chci vše, co se mnou profesor hodlá udělat. Když jsem své nohy obmotala kolem jeho pasu, nadzvedl se na rukou a zadíval se mi do očí.

A potom  do mě velice pomalu a opatrně začal pronikat.

Kdykoliv jsem přivřela oči a sykla bolestí, přestal a do ucha mi šeptal konejšivá slova, která mě uklidňovala a zaháněla bolest. Nakonec se profesor odtáhl a jedním silným přírazem do mě vnikl tak hluboko, až jsem vykřikla, napůl úlekem, napůl bolestí a napůl nepopsatelnou slastí, která mě zaplavila ve chvíli, kdy mě celou vyplnil.

"Omlouvám se, maličká, nechtěl jsem ti ublížit. Slibuji, že to hned přestane bolet," vydechl těsně u mého ucha, strčil mezi naše propletená těla ruku a dotkl se mě na tom nejcitlivějším místě, jaké jen může žena mít. Vykřikla jsem a vyšla boky vstříc jeho ruce i mužství, které se ve mě začalo pomalu pohybovat.

S každým dalším pohybem se napětí uvnitř mého těla stupňovalo, až nakonec vybouchlo v nádherný ohňostroj vyvrcholení.

Profesor se nade mnou napjal a přes pevně semknuté rty hlasitě zasténal. Jeho tělo zbrocené potem se chvělo. Potom vydechl a zhroutil se na mě. Tiše jsem hekla spíš slastí než bolestí a položila své dlaně na jeho záda. Jemně jsem ho hladila a užívala si ten nádherný pocit, cítit jeho příjemně těžké tělo na svém.

 ...

Když jsem se ráno probudila, ležela jsem ve své posteli v nebelvírské věži. Na polštáři vedle mě ležela na kousku popsaného pergamenu černá růže.

Pohladila jsem ji konečky prstů a vzala dopis, který ležel pod ní. Stálo v něm:

 

 

Hned, jakmile jsem si přečetla jeho propletené iniciály, dopis shořel. Hlasitě jsem vydechla a přitiskla si k tváři černou růži. Její vůně vzkřísila vzpomínky z prožité noci a já cítila uvnitř svého těla horké vlny vzrušení.

Pokud to dosud bylo těžké, jak to v jeho hodinách zvládnu teď? Jak se ke mě bude ve třídě chovat? Jak se ke mě bude chovat v soukromí? Myslel svá slova vážně?

 ...

Posadila jsem se za varhany, které stály v zaprášené učebně zpěvu a ještě jednou se rozhlédla, abych se ujistila, že jsem vážně sama. Potom jsem vytáhla svůj sešit s notami a otevřela je na úplně poslední písni. Chvíli jsem jen hrála a pak začala tiše zpívat: "Jak vzácný dar mi byl dán, dar přízně tvé, jsi můj pán. Co dám ti já, jen úzkost mám. Mě soudit smíš, jsi můj pán..."

Zvedla jsem hlavu a uviděla ho stát u dveří. Díval se na mě a já stáhla ruce dolů, položila jsem je do klína a sklopila oči.

"Dobrý den," vysoukala jsem ze sebe po chvíli ticha, ale oči jsem se zvednou neodvážila. Jsem zmatená, jak se mám v jeho přítomnosti chovat?

"I tobě, Angelo."

"Děkuji za růži, je..."

"Potřeboval jsem tě vidět. Pojď sem," zašeptal naléhavě a já ho bez řečí poslechla. Došla jsem k němu a on mě popadl do náruče a hladově políbil. Zabořil své štíhlé prsty do mých vlasů, čímž mi poničil účes, nad kterým jsem strávila půl hodiny, ale ten polibek a dotek jeho těla stál za to.

"Co jsi to se mnou provedla? Celý den musím myslet jen na tebe, nedokážu se na nic soustředit. Dokud sis ode mě držela odstup, bylo to snadné, ale teď. Kdykoliv zavřu oči, vidím tě nahou a zpocenou pod mým tělem, tak žádoucí a nádhernou. Chci tě, hned teď a tady," zamumlal, vzal mě do náruče a přenesl ke katedře. Mávnutím hůlky oba svlékl a zajistil dveře.

Posadil mě na okraj katedry a stoupl si mezi mé nohy.

"Jsi tak nádherná," řekl a přitiskl své rty k mé bradavce. Zvrátila jsem hlavu a prsty obou rukou zabořila do jeho hustých vlasů. Obmotala jsem stehna kolem jeho boků a přitáhla si ho k sobě co nejblíž jsem mohla. Profesor se kousek odtáhl, a potom do mě prudce vnikl, až jsem se neubránila výkřiku.

"Ublížil jsem ti?" zeptal se hned a já v jeho hlase zaslechla stín obavy. Zavrtěla jsem hlavou a za vlasy si k sobě přitáhla jeho hlavu, abych ho vzápětí mohla políbil. Profesora to uklidnilo a začal se pohybovat. Zavřela jsem oči a užívala si jeho polibky i pohyby, které mě neskutečně pomalu vedly na vrchol.

 ...

Profesor se zhroutil na židli a natáhl ke mě paži. Svezla jsem se z katedry a chytila se jeho dlaně, která mě stáhla na jeho klín. Schoulená v jeho náručí jsem se cítila krásně. Jemně mě hladil konečky prstů po zádech a jeho dech mě šimral ve vlasech.

"Opravdu jsem ti neublížil?"

"Ne, pane," zašeptala jsem tiše a pousmála se při vzpomínce na ohromný orgasmus, který mým tělem otřásal ještě teď.

"Jsem Severus, Angelo. Chci, abys mé jméno šeptala, křičela, až tě budu dráždit

a způsobovat ti slast, o jaké se ti ani nesnilo. Řekni to."

Zvedla jsem hlavu z jeho ramene a zadívala se mu do očí. Potom, chvíli před tím, než mě hladově políbil, jsem zašeptala: "Severusi."

Zamotal prsty do mých vlasů a jedem pramen si přitáhl k obličeji. Přivoněl k němu, a potom ho políbil.

"Máš nádherné vlasy. Proč je pořád stahuješ do toho přísného drdolu? Nech je rozpuštěné, moc ti to tak sluší."

"Opravdu?"

Kývl a políbil mě na špičku nosu. Usmála jsem se a pohladila ho po tváři, protože jsem nedokázala odolat touze dotknout se jí.

"Než jsem nastoupila sem, nosila jsem pořád rozpuštěné vlasy, jen vrchní jsem si česala do stovek různých účesů. Můj táta mi pak jeden den řekl, že s rozpuštěnými vlasy vypadám jako kokršpaněl... táta kokršpaněly z duše nesnáší. Od té doby volně rozpuštěné vlasy nenosím."

"Tvůj táta nemá pravdu. Věř mi."

 ...

Byla jsem už ve dveřích, když mě vtáhl zpátky do třídy a hladově mě políbil. Potom mě k sobě přitiskl a zabořil svou tvář do mých rozpuštěných vlasů.

Když jsem se oblékla, chtěla jsem si je sepnout sponou, ale slova, která vyřkl Severus, se mi vybavila a já sponu schovala do brašny, což Severus ocenil úsměvem.

"Přijdeš večer?" zašeptal mi do vlasů a pohladil mě po zádech těsně nad zadečkem. Při jeho dráždivém doteku jsem se celá zachvěla a vydechla potlačovanou touhou. Chci ho znovu.

Zadívala jsem se mu do očí a kývla.

Pustil mě a já podruhé vyšla ze třídy, rozhlédla jsem se, ale chodba byla prázdná. Pomalu jsem se vydala směrem k nebelvírské věži, když se za mnou chodbou rozneslo: "Váš školní trest začíná v osm, slečno Mooreová."

Otočila jsem se, ale Severus už byl pryč. Jen konec jeho černého pláště se ještě zavlnil na rohu, než nadobro zmizel. Pousmála jsem se, namotala si na prst pramen vlasů a zvedla ho k nosu.

Jeho vůně byla tak výrazná, že jsem se překvapeně rozhlédla, jestli nestojí vedle mě. Nestál. Znovu jsem se pousmála a s každým dalším krokem se můj úsměv a vnitřní radost prohlubovaly, takže jsem do společného pokoje v nebelvírské věži málem vtančila.

Svezla jsem se na postel a z nočního stolku vzala černou růži. Přitiskla jsem si ji k tváři a zahleděla se z okna. Zatímco jsem vzpomínala na Severusovy doteky, bezmyšlenkovitě jsem se s ní hladila po tváři.

"Ty jsi zamilovaná?" pronikla do mého podvědomí otázka mé kamarádky a spolužačky, Stely. Zadívala jsem se na ni a usmála se.

"Proč si to myslíš?"

"Tváříš se tak. A ta růže?"

Podívala jsem se na růži v mé dlani a srdce mi poskočilo. Ano, Stela má pravdu. Jsem zamilovaná. A s trochou nadsázky můžu říct, že i Severus mě má alespoň trochu rád.

"Znám ho?"

Kývla jsem, přitáhla si na postel učebnice a horu pergamenů, odložila růži na polštář vedle sebe a sklonila hlavu k učení. Tím jsem zastavila příval otázek, kterým jsem se hodlala vyhýbat. Nikdo se nedozví, komu jsem dala své srdce, dokud to on sám neprozradí.

 

 

 

‚Děkuji za dnešní noc, byla nepopsatelná. Doufám, že pro tebe znamenala tolik co pro mě. Pokud ano, přijď dnes večer. Pořád na tebe musím myslet. S.S.‘

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.