Měsíc

18. 11. 2010 | † 28. 02. 2013 | kód autora: uTA

Čauky lidičky :o) Mám zde pro vás jednu starší věc. Doufám, že se vám bude líbit a konečně napíšete nějaký komentář, protože v posledních pár týdnech se vám to moc nedaří :D Tak zatím čauky, vaše Serena :o)

Měsíc!

Nikdy jsem si neuvědomil, jak krátká doba to je.

Když se Sue vrátila z nemocnice a oznámila mi, že jí zbývá do konce života jeden měsíc, nevěřil jsem.

Život přece nemůže být tak nespravedlivý!

Plánovali jsme si se Sue dlouhý život, tak jak mám všechny naše sny a plány vtěsnat do jednoho jediného měsíce? Jak vedle ní můžu každý večer usínat bez toho, aniž bych jí odečetl další den na imaginárním počítadle?

Její vyrovnanost a smíření s osudem mě překvapily. Byla tak klidná

a vyrovnaná. Věřila, že Bůh s ní má své záměry. V tom jsme se vždycky rozcházeli. Ona silně věřila v Boha, narozdíl ode mě. Její smrt mě ještě víc utvrdila v mém přesvědčení nevěřit v Boha.

První šok jsem brzy zapudil do nejtemnějšího kouta své mysli a upnul se k tomu, že Sue, mé milovaná Sue, zbývá jen třicet dní života. Třicet dní, které jsou jen a jen pro ni. Mám třicet dní k tomu, abych jí splnil co možná nejvíc jejích snů a přání.

Chtěla vždy navštívit Švýcarsko, proto jsem hned další den potom, co mi to oznámila, zašel do cestovní kanceláře a koupil pro nás čtyřdenní cestu po krásách Švýcarska.

Byla tak nadšená, když poprvé uviděla Matternhorn, jela nejdelším horským tunelem v Evropě, procházela se v Chamonix pod Mt. Blancem. Při tom jsme oba zapomněli, že čas pomalu, ale jistě ubíhá.

Navštívili jsme její rodiče, které spoustu let neviděla, protože jí neschvalovali volbu manžela, tedy mne. Její blížící se smrt nás stmelila znovu dohromady, otevřela jejím rodičům oči a zasadila bolestivou ránu – kvůli malichernosti promarnili tolik let života, které už nikdy nedoženou, už nikdy je nedokážou vrátit.

Užívali jsme si každý den a každý si v duchu přál, aby uměl zastavit čas.

A pak, pět dní před vypršením její "lhůty," se Sue zhroutila. Vidět ji upoutanou na lůžku se spoustou přístrojů na jejím hubeném tělem, mě zabíjelo. Byla tak bledá a slabá. Už dávno přestala být tou ženou, kterou jsem před mnoha a mnoha lety poznal. Tehdy byla silná, opálená, živá

a věčně usměvavá. Myslel jsem si, že její krása a má zručnost se spojí

a vzniknou ty nejúžasnější děti pod sluncem, ale po několika letech marného snažení jsme to vzdali.

Sue šla na testy, kde se zjistilo, že má rakovinu. Bojovala s ní dlouhé dva roky, ale její tělo nakonec boj prohrálo. A teď tu leží, neví o světě kolem sebe a já se dívám, jak z jejího nádherného těla pomalu odchází život.

Už na začátku jsem jí slíbil, že po její smrti budu žít dál, ale jak? Jak mám žít bez jejího smíchu, bez její vůně, bez její náruče, ve které jsem každý večer usínal a každé ráno procital ze snů o ní. Život bez Sue bude jen jedna velká prázdnota, každý nádech bude víc a víc bolestivý, každý výdech bude prosit

o právo být poslední. Nedokážu bez ní žít.

Byla půlnoc, když se přístroje kolem Sue rozezněly v dlouhém, táhlém zvuku nejvyššího smutku a bolesti. Seděl jsem vedle ní, držel ji za ruku a po tvářích mi tekly slzy.

Sue, moje nejdražší Sue. Neopouštěj mě, prosím. Zůstaň tu se mnou. Nezvládnu žít bez tebe. Nechci žít bez tebe.

Nezvládnu to, nedokážu dodržet slib, který jsem ti dal.

Odpusť mi.


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.