Lektvr života II. 1.

14. 08. 2008 | † 28. 02. 2013 | kód autora: uTA

ZAČÁTEK NOVÉHO ŽIVOTA... S BRYANEM

 
"Severusi, posaď se, prosím," pousmála jsem se a ruce pořád držela za zády, aby nebyl vidět můj prstýnek. Bryan stál vedle mě a rozhlížel se po Zmijozelské společence. Byla jiná než ta v Nebelvíru. Sev se posadil a zadíval se na nás.
"Mám pro tebe dvě zprávy. Doufám, že ta první bude dobrá a ta druhá... uvidíme."
"Poslouchám tě, sluníčko."
Otočila jsem hlavu a podívala se na Bryana. Přitiskl se k mým zádům a objal mě kolem pasu. Dodal mi odvahu.
"Já... Bryan... včera mě požádal o ruku a já souhlasila."
Bratr vyskočil a vzal mě do náruče. Zvedl mě do vzduchu a několikrát se se mnou zatočil. Smála jsem se, protože Severus se taky smál. Byla to dobrá zpráva.
"Blahopřeju, sluníčko. I tobě, Bryane," otočil se na něj, stiskl mu ruku a poplácal ho po rameni. Pak se podíval na mě a natáhl ke mně dlaň.
"Pochlub se."
Usmála jsem se a ukázala mu svůj prsten, který mi Bryan dal.
"Je krásný."
Chvíli bylo ticho, než se Severus pousmál.
"A ta druhá zpráva?"
"Slíbila jsem Remusovi, že mu pomůžu s jeho "nemoc...

...." Budu na tom pracovat tak dlouho, dokud se mi to nepodaří."

Zamračil se a dlouho přecházel sem a tam, než se na mě podíval.
"Stejně s tím už nic neudělám, že? Jsi pevně rozhodnutá."
"Ano."
"Pak tě tedy podpořím ve všem, co považuješ za správné."
"Děkuju," usmála jsem se a vrhla se mu do náruče. Objal mě a dlouho jsme tak zůstali. Hladil mě po zádech a já byla šťastná, nesmírně.
 ...
"Dej mi ruku," usmála jsem se a vzala si nůž. Remus se na mě podíval, ale pak natáhl ruku a sykl, když jsem ho řízly a zaryla do rány špičku, aby po ostří steklo pár kapek. Nechala jsem je stéct do lektvaru a otočila jsem se na Remuse. Ránu jsem mu otřela a obvázala. Za pár hodin už bude v pořádku.
"A co teď?" zeptal se s pohledem upřeným do kotlíku.
"Musíme čekat. Pojď si zatím zahrát šachy."
"Já ale..."
"Bude to ještě aspoň hodina. S profesorem Křiklanem jsme taky hráli."
"Opravdu?"
Pokývala jsem hlavou a přešli jsme k lavici, na které byla rozložená šachovnice. Posadili jsme se a začali hrát. Měla jsem černé.
 ...
"Šach mat," zasmála jsem se ve chvíli, kdy kotlík začal bublat. Podívala jsem se na Remuse a oba jsme vyskočili. Přiběhli jsme ke kotlíku a nahlédli dovnitř. Lektvar měnil barvy jako o život.
Nabrala jsem odměřenou dávku a vylila ji na papír, který jsem měla připravený na tácku. Lektvar hned změnil barvu a začal kreslit. Podívala jsem se na Remuse, který to všechno fascinovaně sledoval.
"Je to hotové," zašeptala jsem o chvíli později a podala papír Remusovi. Ten si ho prohlédl a vrátil mi ho. Opatrně jsem list složila a zastrčila do kapsy.
"Co bude teď?"
"Pro tebe dlouhé čekání, pro mě noci bez spánku a dny bez odpočinku. Ještě něco?"
Remus se pousmál a objal mě.
"Děkuji."
"Poděkuješ mi, až bude stoprocentně jisté, že ses toho zbavil, ano?"
"To ti snesu i modré z neb...


.... Budu ti až do smrti vděčný, i kdyby se to nepovedlo. Dáváš mi naději na nový, lepší život a to je pro mě něco úžasného."

Zvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři. Usmáli jsme se na sebe.
"Musím do knihovny a za profesorem Brumbálem na partii šachu," mrkla jsem a společně jsme vešli do vstupní síně a začali stoupat po schodech.
"Já půjdu najít kluky, abych jim vše řekl. Doteď nic neví, nechtěl jsem to uspěchat."
"Dobře, běž," usmála jsem se a sledovala, jak Remus utíká chodbou pryč. Když zmizel za rohem, otočila jsem se a odešla do knihovny. Dnes tam bylo hodně lidí.
Blížili se zkoušky OVCE a každý se učil. I já, když jsem nebyla s Bryanem nebo bratrem. A teď si budu muset čas vyhranit ještě pro výzkum. Hmm, asi opravdu budu mít noci bez spánku. Pousmála jsem se a podala knihovnici seznam knih. Odešla a postupně nosila další a další knihy.
 ...
Když byly všechny na jedné veliké hromadě, použila jsem na ně vznášející kouzlo a zamířila do ředitelny. Zamumlala jsem heslo a nechala se i s knihami vyvést nahoru. Zaklepala jsem a po vyzvání vešla.
"Dobrý den, pane..." nedokončila jsem, protože jsem uviděla nejen pana ředitele, ale i Jamese a Siriuse. Zarazila jsem se. "Přijdu později, aby jste to tu mohli v klidu dořešit," zamumlala jsem a otočila se k odchodu.
"Ne, Anie. Počkej. Tohle se týká i tebe. S tím vším, co se dělo kolem tvé nemoci, jsem úplně zapomněl potrestat tyhle dva za to, jak vás uhodili a způsobili tím záchvat. Co myslíš, jaký trest by si zasloužili?" zeptal se Brumbál a pohodlně se posadil. Otočila jsem se k němu a pak se podívala na oba muže, kteří stáli kousek ode mě.
"Myslím, že... pokud se to nedozví Severus, samozřejmě... že už se potrestali sami, pane. Tím, že se s nimi nebaví Bryan. To je jejich trest. Připravili se tím i o ty věci kolem něj. A taky kolem Remuse. Potrestali se sami svou hloupostí a pošetilostí."
"Jsi moc chytrá dívka, Anie. A máš pravdu. Přišli o spoustu věcí, nejen o Bryana," pousmál se a podíval se na Jamese a Siriuse. "Můžete jít."
Otočili se k odchodu a Brumbál se podíval na mě. Úplně je přestal vnímat.
"Tak co, Anie. Kdy chystáte svatbu? Doufám, že jsem pozvaný?"
"No... totiž... asi v srpnu, pane. Oslavím své narozeniny a pak bude svatba. V rodinné kapli Snapeů. A vy jste hned mezi prvními pozvanými, pane. Naše kaple se vám bude líbit. Píše historii naší rodiny."
"Už se moc těším, až ji uvidím. Na co máte tu horu knih?"
"Na Remusův výzkum. Už jsme hotoví s první fází."
"Vážně? Smím se podívat?"
"Jistě," usmála jsem se a z kapsy vytáhla pergamen. Brumbál si ho vzal a dlouho si ho prohlížel. Pak se pousmál.
"Já osobně bych se v tom nevyznal."
"To asi nikdo. Než najdete lék, znáte nazpaměť půl knihovny."
"Opravdu?"
Zasmála jsem se a kývla.
 ...
"Slyšel jsi to, Bryan se žení a my to nevíme," zamumlal James a pomalu scházel ze schodů vedoucích k pracovně.
"Jo, Anie měla pravdu, potrestali jsme se sami."
"Ano... musíme si s ní promluvit."
"S Anie?"
James kývl a otočil se na Siriuse.
"Počkáme na ni dole. Já nechci být z Bryanova života dál odstrčený. Chci, aby to bylo jako dřív."
 ...
Vyšla jsem ze dveří a sešla schody dolů. Prošla jsem kolem ohavného chrliče, který za mnou zavřel vchod.
"Musíme s tebou mluvit," řekl James a odlepil se od zdi. Se Siriusem přišli ke mně. "Máš na nás chvíli?"
podívala jsem se na hodinky a našpulila rty.
"Chviličku," odpověděla jsem pak a zvedla hlavu, abych jim viděla do očí. Oba se na mě jen dívali a přešlapovali. Nakonec si Sirius dodal odvahu a promluvil.
"Omlouváme se za to, co jsme udělali tu noc. Mrzí nás to."
"Pokud by jsi nám mohla odpustit, tak... jestli je jedinou možností, jak se usmířit s Bryanem, přijmout tebe, tak to uděláme. Tak co?" přidal se James. Jen jsem zavrtěla hlavou a prošla kolem nich. Pak mi to ale nedala. Vzpomněla jsem si na Bryanův smutný pohled, když mi povídal o svých kamarádech a bratrovi. Otočila jsem se.
"Tady nejde o mě, vy hlupáci. Nebo alespoň z poloviny ne. Jde o to, že nevěříte Bryanovi, že ho neposloucháte, smějete se jeho rozhodnutím, chováte se k němu jako k dítěti. Kdyby jste nebyli zahledění sami do sebe a vaše pýcha vám nekalila zrak, všimli by jste si, jak je Bryan smutný, že se spolu nebavíte. Tolik si přál, povědět vám o tom, že je šťastný, že se bude ženit, že pomáhá s výzkumem na záchranu Remuse, že si skvěle rozumí se Severusem, jenže vy ho neposloucháte. Jste posedlí něčím, co nedokážete odůvodnit. Řekněte mi jeden jediný dobrý důvod, proč vlastně nenávidíte mě a mého bratra? Jen jeden rozumný důvod, proč vaše nenávist ničí tak skvělý vztah, jaký je mezi vámi a Bryanem. Jeden jediný důvod."
Mlčeli, dívali se do země a šoupali nohama. Nevěděli, co říct. Bylo mi to jasné.
"Jste hlupáci, když si necháte utéct někoho jako je Bryan a Remus jen proto, že jste posedlí hloupostí. Něčím, co ani neumíte odůvodnit. Něco vám povím. Nenávidím svoji tetu a řeknu vám proč. Protože od té doby, co otec zemře, žijeme u ní. Ona nás mlátí, týrá, drží nás zamčené v pokoji bez jídla a vody, bez světla, čerstvého vzduchu. Když jsem umírala, všude rozhlašovala, že je ráda, že se mě zbaví a když jsem se vyléčila, řekla jen, že je to smůla. To je důvod k nenávisti, je opodstatnělý. Jenže... i když ji nenávidím, mluvím s ní, když je to potřeba. Strpím ji ve své blízkosti, pohostím ji, pomůžu. A vy? Nevíte o ničem rozumném. Mlčíte. Jste hlupáci, pokud to takhle necháte."
Otočila jsem se a odešla. Byl čas začít pracovat.
 ...
Seděla jsem na posteli a prohlížela si blok. Pak jsem si otevřela knihu a začala v ní listovat. Zamotala jsem si tužku do vlasů a pohodlně se opřela. Kousala jsem si dolní ret a potichu si pobrukovala.
Najednou se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel Severus usmál se a přivřel.
"Čeká na tebe Bryan, venku před dveřmi. Půjdeš za ním?"
"Jasně. Neviděl jsi moji tužku?"
"Máš ji ve vlasech."
Sáhla jsem si na hlavu a tužku vytáhla. Záplava mých vlasů se svezla a přepadla mi přes rameno a část obličeje. Prohrábla jsem je a vstala. Políbila jsem bratra na tvář a vyběhla na chodbu, která vedle do společenky a dál za Bryanem.
 ...
"Ahoj, lásko," usmál se Bryan, přitáhl si mě do náruče a políbil.
"Ahoj. Copak se děje?"
"Chci s tebou mluvit. Půjdeme se projít?"
"Jo," kývla jsem hlavou, objala ho kolem pasu a společně jsme zamířili ven. Sluníčko krásně svítilo a ptáčci zpívali. Stromy kvetly a tráva voněla.
"Sirius a James se se mnou usmířili. Přišli za mnou, omluvili se a prostě... už je to zase jako dřív."
"To je moc dobře," zasmála jsem se a mrkla.
"Zajímalo by mě, co je přimělo změnit názor."
"To netuším," zamumlala jsem a podívala se na vrbu Mlátičku. Pak na jezero. Bylo krásné. Odráželo se v něm slunce a stromy, keře, vrcholky kopců.
"Sluší vám to," ozval se za námi Jamesův hlas a my se otočili. Mířil k nám se Siriusem. Usmál se na mě.
"Ahoj, Anie."
"Ahoj, kluci."
"Chtěli jsme ti poděkovat za to, že jsi nám otevřela oči."
"Já jen..."
"Kdyby to neudělala ona, udělal by to někdo jiný. Už jsem se na to chystal, ale předběhla jsi mě," usmál se Remus a políbil mě na tvář.
"Nic jsem neudělala. Jen jsem jim řekla, že jsou to hlupáci."
"To jsi byla ty," zamumlala Bryan a pak mě políbil. "Děkuju. Děkuju ti, lásko moje."
"Nic jsem..."
"Ale udělala. Máš daleko lepší argumenty než já, jinak už by byli usmíření dávno. Omotala sis nás všechny kolem prstu."
"To je hloupost."
"Ne to není. Přemýšleli jsme o tom, co jsi říkala. Pokusíme se se Severusem usmířit. Nečekej žádný bratříčkování, ale alespoň ho pozdravíme."
Pozvedla jsem obočí a podívala se k hradu. Našla jsem okna Brumbálovy pracovny a zašklebila se.
"Třeba opravdu umím dělat zázraky."
"Cože?"
"To nic, nevšímejte si toho," zavrtěla jsem hlavou a ušklíbla se.
 ...
Školní rok utekl jako voda a s ním i zkoušky OVCE, které pro nás dopadly dobře. Poslední den školy jsem se s Bryanem procházela kolem jezera.
"Brumbál mě poprosil, abych tu nastoupila jako učitelka lektvarů. Co ty na to?"
"Mě nabídl místo učitele obrany."
Zasmála jsem se.
"Chce nás mít na očích."
"Zdá se."
Chvíli jsme šli tiše, než jsem se zeptala na to, co mi nedalo už několik dní spát.
"Nevadí ti, že budeme bydlet na našem panství se Severusem?"
"Vůbec ne."
"Říkáš mi pravdu? Nemusíme tam bydlet, pokud nechceš. Nemusíš to dělat jen kvůli mně. Můžeme si najít nějaký byt nebo domek."
Bryan se zastavil a vzal mou hlavu do dlaní. Políbil mě.
"Lásko, nevadí mi, že budeme bydlet na vašem panství. Chci, abys byla šťastná. To je to nejdůležitější. A když budeme v domě se Severusem, budou mít chlapi převahu, tak mi nepřerosteš přes hlavu."
Plácla jsem ho přes rameno a rozběhla se pryč. Hnal se za mnou. Oba jsme se smáli a skvěle se bavili.

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.