Jsi krásnější než růže

21. 02. 2010 | † 28. 02. 2013 | kód autora: uTA

Pro tento příběh jsem se inspirovala o půl jedenácté v noci, když jsem se vracela domů a v rádiu hráli píseň od Pavla Rotha – Jsi krásnější než růže. Doufám, že se vám bude líbit :o)

 
Posadil jsem se na své oblíbené místo v malé kavárně a mladinká servírka přede mě postavila šálek kávy, tak jako každý večer od chvíle, co jsem přijel do tohoto města. Moje pověst mě předchází stejně jako mé zvyky.
Dá se říct, že každý mě velice dobře zná, ale nikdo se mnou nikdy nemluvil. Každý se mi pokud možno vyhne velkým obloukem. Nikdo si přede mnou nemůže být jistý.
Ptáte se proč?
Protože jsem Lovec... Lovec lidí.
Nikdo si nemůže být jistý, že on není ten, koho jsem do tohoto malého městečka přišel zabít.
Upíjím lahodnou kávu a všímám si vystrašených pohledů všech přítomných lidí, kteří se od stolů blízko mě přesunuli blíž ke dveřím.
Na takové chování jsem si už dávno zvykl. Jsem samotář. Lidé se mě bojí a vyhýbají se mi. Nikdo se neobtěžuje poznat mě pod šátkem a kápi, kterou nosím při své práci. Nikdo.
Snad z obezřetnosti jsem zvedl hlavu, když jsem uslyšel slabé cinknutí zvonku nad dveřmi a na chvíli se mi zastavil dech. Dovnitř právě vcházela žena... ale žena tak krásná, že jsem se musel hodně přemáhat, abych od ní na chvíli odtrhl pohled a uklidnil své splašené city. Ještě nikdy jsem nic podobného necítil.
...
Jsi krásnější než růže, jsi žár z nějž mám teď úžeh,
si dálka v ní se ztrácím, jsi nestálá jak tažní ptáci...
... 
Jako by vycítila můj pohled, zadívala se na mě a pak, u všech svatých, se usmála a zamířila rovnou ke mě.
"Smím?" zeptala se tichým a medovým hlasem, když ukazovala na volnou židli u mého stolu. Kývl jsem a ona se posadila. Do nosu mě uhodila její omamná vůně, zatočila se mi hlava, před očima mi začaly běhat hvězdičky, byl jsem jak omámený.
"Nebojíte se mě?"
"Proč? Jsem snad já vaše oběť?"
"Možná," zamručel jsem tajemně a ona se na mě upřeně zadívala. V tu chvíli jsem byl ztracen. Alespoň pro dnešní noc ano.
Když se zvedla a zamířila pryč, šel jsem za ní.
Její malý byt byl útulný, ale v tu chvíli mě zajímalo něco úplně jiného. Poprvé za hodně dlouhou dobu jsem toužil po něčem jiném než po krvi.
Toužil jsem po ní.
A dostal jsem ji.
 ...
Byli jsme spolu jenom několik chvil, podivný nepokoj tu po tobě zbyl,
říkám si: tohle se mi snad jenom zdálo, vůbec tě neznám, vím o tobě tak málo...
 ...
Tu noc jsem dokončil svou práci a odjel jsem, ale tu ženu jsem z hlavy nedostal. Zdálo se mi o ní každou noc, kdykoliv jsem se ohlédl, viděl jsem ji v davu.
Až po několika dnech jsem si uvědomil, že se mi nezdá, ale sleduje mě. Jsem snad já na jejím seznamu "budoucích mrtvol?"
Byl jsem jí tak omámený, že jsem si nevšiml včas jejích ledových očí, jejích silných rukou a síly, s jakou mě dokázala přimáčknout k matraci.
Měl jsem jediné štěstí, že si mě nedala k svačině již tenkrát.
Snad i ona poznala, že jsem ji odhalil, protože od té doby si dávala daleko větší pozor.
Začal lov.
Lov, který musel pro jednoho z nás skončit špatně. A ani ve snu by mě nenapadlo, že to budu já.
 ...
Bylo to asi pět měsíců po jejich "nočním dobrodružství," co se střetli v opuštěné a temné uličce.
Samozřejmě, měla výhodu v tom, že viděla ve tmě, přesto jí lovec byl, ve své smrtelné podobě, solidním protivníkem.
Když jím pak ale mrštila o protější zeď vysoké budovy, věděl, že je konec.
Prohrál.
Přivřel oči a připravil se na poslední vydechnutí.
Chytila ho pod krkem, zvedla do vzduchu, a pak na svém krku ucítil její tesáky. Bolest, kterou s sebou nesl jed proudící v jeho žilách, byla nesnesitelná.
Když ukojila svůj hlad, pustila lovce a zmizela v mlze, kterou s sebou přinášel úsvit.
Lovec se svezl podél zdi na zem a naposledy vydechl.

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.